Po krátké výstavě na piazzetě, se stromky přesunuly pod rukou Jana Štěpánka na prkna Nové scény národního divadla. Vytvořily dokonalou iluzi lesa, v němž nechyběl krmelec, malá skála, mlha ani vše a tiše sledující myslivec vážného kroku a přísného výrazu v podání Jiřího Wagnera. Vše dostalo rámec Mysliveckého bálu, takže dechovka vítající mé vstupní kroky do prvního s kavárnou patra, byla v pořádku. Za barem účinkovali kávovary a pípy obsluhující lesnické uniformy a před koncertem nás svolávaly a samotný koncert i uvedly trubači z klubu trubačů české myslivecké jednoty. Až jsem si říkal, že byla škoda nedorazit v hubertusu. To hlavní o co šlo byl však koncert Please the Trees.
Táborský band okolo Václava Havelky je nyní ve skvělé formě, kterou nechat si ujít by bylo takřka hříchem. Zvláště pak ve chvíli, kdy tento koncert byl dopředu avizován jako poslední před zavřením se do studia. Stále mám v živé paměti jejich první koncert jehož jsem měl možnost se zúčastnit. Bylo už pozdě, stan, táborský z mrtvých vstalý a dnes už opět a bohužel mrtvý festival Planet a koncert, který mě uzemnil. O měsíc později na Colours of Ostrava už jsem nezaváhal a odnášel jsem si do alkoholem zakaleného rána CD zakoupené bezprostředně po koncertu. Tak silný dojem na mě  tehdy tahle parta udělala. A ten dojem stále trvá. To s jakou lehkostí se vám dostanou PTT pod kůži a na kost ohlodají vaše emoce, ze kterých chvíli před tím vyždímali poslední kapku, je úctyhodné a do sedaček zařezávající. Ano, vůbec to nevadilo, totiž to, že koncert byl na sezení.
Projekce z dílny studia Tomato 22 DREAMin Pictures byla sama o sobě uměleckým dílem vyvolávajícím evokaci pohádky pro dospělé, při níž se usne tak sladce, jako byste usínali na nejjemnějším mechu jaký dokáže příroda vytvořit. Hotový krakonošovo, kde chyběla už jen sojka. Vizuálně byl koncert jedním z nejoriginálnějších vystoupení za poslední roky. A hudebně tomu bylo velmi podobně. Popisovat kvality PTT a zejména dua Kadlec&Havelka je už v tuto chvíli, řekl bych, házení perel sviním. Jejich „on the road“ po státech jen podtrhla hráčské umění, které jsme už beztak tušili a tak byl koncert "jen" ujištěním. Ujištěním toho co už jsme věděli a zároveň slíznutím sladké smetany v podobě songů dotažených konce. Leckdy až extatického. Celý koncert tak měl i vypjaté chvíle, kdy se atmosféra dala krájet, a kdyby přihlížející povstali ze svých sedaček a začali se jako v transu motat po Nové scéně národního divadla, vůbec bych se nedivil. Ostatně Václav Havelka přebíhající po opěradlech k tomu přímo vybízel.
Plynule se střídaly songy rychlejší a ostřejší doslova se zařezávající do uší, s těmi pomalejšími, hranými obrazně řečeno na krev, pod rouškou melancholie a pure folkových prvků. Uveďme např. Wrong Along, Getting Ready, In the New Light, It´s Not Me nebo nádhernou Red Sky, při které se mlha vystupující z lese zabarvila díky reflektorům do rudé a pomyslný vrchol večera byl zde. Část koncertu můžete shlédnout v našem videu:

Za zmínku pak rovněž stojí vystoupení projektu Lesní Zvěř, za nímž nestojí nikdo menší než Dušan Neuwirth. Ti už nehráli v lese na scéně, leč v kavárně a na pódiu. Malém a zvláštně uspořádaném. Hráči jakoby tvořili uzavřený kruh a hráli jen pro sebe. Realita, ale byla taková, že hráli pro všechny, hráli dobře a roztancovali svým svižným nu-jazzovým až drum and bassovým rytmem nejednu přihlížející osobu. Nebyl by to ostatně myslivecký bál, kdyby končil příliš brzy. Lesní Zvěř udělala parádní tečku za live hraním a po té už se žezla ujal dj se svými doslova klasikami. Siluety krásných staropražských staveb za okny, bar na dosah ruky a příjemná hudba, byly pomyslnou třešničkou na dortu. Uspokojení z hlavního chodu i zákusku bylo bohaté a večer krásný. Svůj podíl na tom měl právě i prostor Nové scény. Mrkněte jak si s ním poradila Lesní Zvěř: